Olga Janáčková - dcera skladateleNora Zlámalová I. Dětství
Tak jako život Leoše Janáčka, tak i osudy jeho dcery Olgy jsou neodmyslitelně spjaty
s Brnem, zejména s částí kolem Klášterního, (dnes Mendlova), náměstí - totiž se Starým Brnem.
Olga se narodila 15. srpna 1882 v bytě svého dědečka, ředitele učitelského ústavu
na Starém Brně. Její matce Zdence bylo tehdy 17 let, otci 28. Snad věkový rozdíl, či neshody se Zdenčinou rodinou způsobily, že oba manželé se zakrátko po narození dcery rozešli a Zdenka se s malou Olgou rozhodla uchýlit zpět k rodičům. Olga tak prožila prvních zhruba 18 měsíců života v učitelském ústavu, kde byl společníkem jejích prvních krůčků i její o dva roky starší strýc Leo (nar. 1880), Zdenčin bratr. Teprve na jaře 1884 se Janáčkovi usmířili a Zdenka se opět vrátila k manželovi.
Už od dětství se staly smutnou nezbytností Olžina života neustálé nemoci. v necelých šesti letech dostala poprvé zánět kloubů a osrdí. Zdenka Janáčková tehdy čekala druhé dítě. Starost o nemocnou Olgu ji však natolik vysílila, že chlapeček Vladimír, který se narodil 16. května 1888, byl velmi slabý. Když pak Olga v říjnu 1890 onemocněla spálou, nakazil se od ní a za několik málo dní, 9. listopadu 1890, zemřel. Olgu časté choroby poznamenaly srdeční a tělesnou slabostí. Natrvalo jí byly odepřeny všechny dětské radovánky - běhání, koupání, bruslení. Obzvláště po smrti Vladimíra ji rodiče úzkostlivě hlídali.
v šesti letech začala Olga chodit do školy. Nejdříve navštěvovala obecnou školu v domě na Klášterním náměstí č. 2, kde Janáčkovi bydleli, a od páté třídy přešla na ústav učitelek, kde navštěvovala i měšťanskou školu. Olžina vysvědčení, která jsou uložena v Janáčkově archivu, dokazují, že se učila velmi dobře, navzdory velkému množství zameškaných hodin, které způsobily její časté nemoci. Na vysvědčení za školní rok 1897/98 měla např. 202 zameškaných hodin. Teprve v 16 letech měšťanku dokončila.
II. Umělecké sklony
Na rozdíl od malého Vladimíra, který podle všeho zdědil otcovo hudební nadání, Olga
v hudbě nijak nevynikala, přestože ji otec sám učil hudební teorii a do Besedy brněnské chodila na hodiny klavíru k nejlepší učitelce. z vysvědčení klavírní školy z let 1891-93 je však vidět, že ani Marie Kuhlová[1] s ní nebyla příliš spokojena a většinou ji hodnotila jen chvalitebně. Co však Olgu velmi bavilo, bylo divadlo. Zdenka Janáčková i služka Marie Stejskalová ve svých vzpomínkách uvádějí, že Olga vášnivě ráda recitovala.
z dochovaných dokumentů například víme, že recitovala na slavnostní akademii ke 100. výročí narození A. S. Puškina, kterou pořádal 7. června 1899 v Besedním domě Ruský kroužek a v létě 1901 se na Hukvaldech podílela na ochotnickém divadelním představení. Také prý hrávala loutkové divadlo na dobročinných akcích brněnské Vesny.
Kolem roku 1888
III. Hukvaldy
Když ne hudební nadání, zdědila Olga po otci alespoň velkou lásku k jeho rodným Hukvaldům. Už od malička zde trávívala letní měsíce. Sem si odjížděla léčit svoje nalomené zdraví. Stejně jako otec a matka i Olga se ve společnosti letních hukvaldských hostů vždy velmi dobře bavila. v létě roku 1896, kdy se na Hukvaldech zotavovala ze záchvatu kloubního revmatismu, který ji trápil celou zimu, se zde spřátelila s Josefou (Pepuškou) Jungovou, vnučkou hukvaldského sládka Josefa Junga.[2] Pepuška se stala natrvalo Olžinou nejdůvěrnější přítelkyní. Od roku 1897 si obě dívky pravidelně psaly. Olžiny často několikastránkové dopisy jsou jedinečným svědectvím o každodenním životě měšťanské dívky. Olga popisuje všední život rodiny stejně tak, jako všechny význačné kulturní
a společenské akce, kterých se účastnila. s Pepuškou, která žila ve Vyškově, se Olga setkávala i během školního roku, nicméně ty nejlepší zážitky měly z Hukvald, jak ukazuje např. Olžin dopis ze 4. 10. 1896 [3], kde se Pepušce mimo jiné zmiňuje: "...Vůbec vzpomínka na letošní prázdniny zůstane nám všem, snad, dlouho v paměti. ..." Podobné byly i prázdniny o rok později, jak vyplývá z dopisu z 3. 12. 1897 [4], kdy Olga píše Pepušce, která se patrně chystá na vánoce na Hukvaldy: "...Ach, Pepuško, pozdravuj ode mne ty krásné Hukvaldy ... všechna místa, naši chaloupku a všechno, co v ní je, vaši chaloupku, která, pane Bože, nedej, aby mluvila, pak to Podzámčí, agát staroslavný
a památný, vozovou cestu k oboře, ´hrubý buk´ a všechny valy, knížecí cestu a hrad na prvním místě, víš, tam ty lavečky na hradě, vlastně před hradem, kde, víš, jsme se koukaly tím dalekohledem a viděly jsme divy světa, a pak na hradě všechno, víš, `paraplátko´, kde jsme s Reissigem a Krajíčkem hrály karty ... Ach, Bože, kde jsou ty časy, máš pravdu, že jakživy neužijem tolik na světě jako na Hukvaldech. Ty Hukvaldy nám učarovaly! Jaká mají kouzla? Na to těžko odpovědět! Když si tak na ně vzpomínám, je mi vždy tak teskno, že tam nemohu být navždy. ..."
Kolem roku 1882
. IV. Mladá dáma ve společnosti
Když se na podzim 1897 Olga vrátila z Hukvald do Brna, nebylo to už rozpustilé dítě, ale mladá dáma, kolem které se začali točit i první nápadníci. Jeden z nich, Hugo Minařík [5], se dokonce nechal Janáčkovým představit a požádal, aby je směl doprovázet na procházkách. Janáček mu to povolil, ale později, když se začaly brněnskou společností nést zvěsti, že je Olga zasnoubena (chodila tehdy ještě do školy), požádal H. Minaříka, aby se
s ní už více nestýkal.
Na podzim 1898 začali Janáčkovi uvádět Olgu do společnosti. Začala chodit do Starobrněnské besedy, kde se scházela česká inteligence z okolí - profesoři učitelských ústavů, kněží z augustiniánského kláštera, lékaři z nemocnice u sv. Anny. Podrobně se
o tom sama Olga rozepisuje v dopise Pepušce Jungové z 30. 11. 1898 [6]: "... Tuším, ale nevím jistě, že v posledním dopise jsem se Ti zmínila o tom, že jsem byla poprvé v `Besedě Starobrněnské´. Podruhé byla jsem tam na hodech. ... Proč jsem šla na hody, kde se přece tančí, to Ti musím vypověděti. v `St. Bes.´ hrají totiž první úlohu páni doktoři: totiž sekundární lékaři z nemocnice. Ti jsou tak horliví tanečníci, jak většina pánů v Brně, že když je v Besedě taneční zábava a jsou tam pouze oni, tu se obyčejně - netančí. Na toto upozornění jedné slečny šla jsem tedy v teplé vyšívané halence - na hody. Ale dostala jsem se pěkně. Sedím tam jak oukropek, najednou přijde pro mne k tanci jakýsi pán, představí se mně `dr. X´ (jméno pravé Ti nepovím, až budeš u nás) a žádá mě o tanec. Já řku, aby odpustil, že netančím. Tedy se sebral a šel. Po tanci přijde ten dotyčný ke mně a proč prý netančím. Já povídám, že jsem nemocná. To mně nechtěl věřit, že prý podle toho nevypadám. Musím se Ti totiž přiznat, že vypadám letos o krapet lepší. a tak slovo dalo slovo a já se bavila s dr. X. Nyní přišla `beseda´. Konec konců bylo, že jsem šla se svolením maminčiným tančit s ním besedu. Nic mně ovšem nebylo po ní, a když zahráli po besedě valčík, já byla v kole. Tak jsem počala tančit - aby jsi si myslela tak bláznivě divoko jako Ty, to ne. Pěkně pomaličku a to se mně líbilo. ...
Po divadle jsme byli ve spolku v Besedním domě a byl tam také dr. X. Ale nemysli si, že si snad přisedl. To ani jemu, ani mně nenapadlo, poněvadž jak si ve spolku nějaký pán přisedne ke slečně, to se hned roznese, že jsou spolu nejmíň zasnoubeni. Pak ve čtvrtek vždy chodíme do `Ruského kroužku´, kdež je to také dosti veselé, ale nic zvláštního, aby to stálo za psaní. Pak někdy sedáváme s Illnerovýma a tu se bavívám zase s bratrem slečny Illnerové. Ale není věru radno se příliš s jedním pánem baviti, nebo už lidé mluví. Však to znáš! Na druhou neděli byly zase mladé hody v Besedě. Bavili jsme se zase všici dobře. ... Pak jsem dlouho nebyla v Besedě, nic tam nebylo, až zase předminulou sobotu byla přednáška dr. filosofie Čihuly, kterého znám z Ruského kroužku. Tam jsme se tedy zase všichni sešli a bavili jsme se tam všichni dobře. Každá skoro slečna se po přednášce bavila s jedním pánem. Já s dr. X, s kterým jsme si měli dost co po tak dlouhé době povídati. Také jsem se s ním zadala na `besedu´ v Kateřinské zábavě, na kterouž jsem Tebe zvala. Na té zábavě jsem se bavila velmi dobře. Zejména s dr. X. Ten mě nepustil skoro ani
z ruky. Buď jsem s ním tančila, nebo chodila, nebo seděla. To si můžeš pomysleti, jaké řeči vedly hned ty gardedámy a jak mně to nepřály ty slečny. Ale já si z toho nic nedělám. Ať si mluví, co chtějí. v sobotu minulou byla zase přednáška. Po přednášce bavily jsme se velice dobře, ale jen děvčata mezi sebou. Dr. X tam nebyl, poněvadž měl službu, ... přišel až po desáté hodině, jelikož byl zaměstnán, ale přišel přece. Tak se tedy trochu rozproudila zábava. Hráli jsme společenské hry v karty - nasmáli jsme se dosti. Konečně se ty slečny všechny sbíraly domů, ale náš tata tam měl kolem sebe samé hudebníky a tu se mu nechtělo jíti domů. Výjimečně! Mně se ovšem přirozeně také nechtělo, a tak jsme šťastně zůstali až do 11/2 hod. v Besedě. ... Nyní zase zde nic není - vlastně co to povídám, dnes je Ruský kroužek, v neděli ve Vesně dětské radovánky, ve čtvrtek na ten svátek otevření českého salonu, o němž jsem se Ti se mně zdá již zmínila, a v neděli nato je v Besedě `Mikulášská zábava´, kde já mám být andělem a rozdávati dárky. Nevím, jak do to dopadne. Mně se zdá, že těch dárků nebude tak moc. Inu, jak to dopadne, tak to dopadne. Mezitím půjdu některý den do divadla. Mám to život, že? Letos mě má Pán Bůh rád. ... Co bude s naším krojem? Přeješ si ho k vánocům? Já ano! Jak to uděláme, abychom ho měly obě stejný? Však jistě pí. matinka to bude kupovati v Brně a budeš při tom, že? Tedy odpověz ..."
Olga s Pepuškou se totiž o prázdninách 1897 dohodly, že si pořídí stejné valašské kroje. Olga si kroj nakonec pořídila, Pepuška však ne. 23. 1 1899 [7] jí Olga píše, že už si šije kroj a vyčítá ji, že podlehla maloměšťáckým poměrům ve Vyškově a nechala se přesvědčit, že kroj se nehodí jako úbor do společnosti. Olga naopak velmi ohnivě obhajovala svoje vlastenecké postoje. Kroj také hned v masopustě oblékla, poprvé v neděli 5. února 1899 na kostýmním věnečku ve Starobrněnské besedě. Ještě více nadšená však byla ze Šibřinek Čtenářského spolku, kde protančila celou noc. Velký úspěch slavila také o velikonocích na pravidelné pomlázce Vesny, kde se opět setkala s Dr. Bílým (onen "Dr. X" z dopisu), který však krátce po velikonocích dostal místo na venkově a Brno i Olgu opustil.
Po návratu z Hukvald na podzim 1899 začala Olga chodit do Vesny do kursu šití. Také se aktivně zapojila do činnosti Ústřední ženské útulny, kterou v Brně v té době založila Eliška Machová. Zdenka Janáčková byla zvolena do jejího výboru. Útulna měla zprvu sloužit jako útulek pro dívky, které měnily nebo v Brně hledaly službu, později se zabývala výchovou sirotků.
Kolem roku 1897
Výbor Útulny se rozhodl, že za účelem shromáždění finančních prostředků uspořádá
v lednu 1900 v Besedním domě velký ples s názvem Slovanská beseda. Na plese měly být provedeny tance slovanských národů - polská polonéza, srbské kolo, valašský požehnaný, ruský kozáček a český rejdovák. Janáček k této příležitosti zhudebnil ruského kozáčka, srbské kolo a valašský požehnaný. [8] Zdenka Janáčková měla na starost nacvičení valašského požehnaného, který dobře znala z prázdnin na Hukvaldech.[9] Podle Marie Stejskalové tančila Olga polonézu, požehnaný a český rejdovák.
Slovanská beseda měla obrovský úspěch a pro český brněnský život byla velkou událostí. Pro Olgu však byla osudná i po jiné stránce. Začal se jí zde totiž dvořit Otakar Vorel, syn prof. Antonína Vorla, prvního učitele klavíru Zdenky Janáčkové. [10] Studoval ve Vídni medicínu a mezi lidmi neměl dobrou pověst. Olžina matka byla proti tomuto vztahu, ale samotná Olga se do něj pustila se sobě vlastní urputností. v dochované Olžině korespondenci není o této události zmínka. Podle pamětí Zdenky Janáčkové přijel Vorel ještě na jeden ples, kde Olze slíbil, že si ji vezme. Olga pak prý vše řekla otci. [11] k tomu muselo dojít někdy koncem ledna, protože z té doby patrně pochází i nedatovaný dopis [12], který Olga poslala přítelkyni Marii Kallusové. Svěřuje se jí, že řekla vše otci. Prý svolí teprve až bude doktorem a až se o tom dozví jeho rodiče a nebudou nic namítat. Do té doby nechce nic vědět, ať si dělají co chtějí. [13] 1. února se podle Zdenky Janáčkové dozvěděl Janáček o Vorlovi nějaké závažné informace. Toto datum je docela reálné, protože 2. 2. [14] se Olga omlouvá Marušce Kallusové, že jí nemůže popřát osobně
k svátku, protože nemůže vyjít ven. "Otku obvinili nějací lidé", píše, a otec jí nechce říct kdo, dokud se nedozví podrobnosti. Olga však věří, že je nevinen.
Janáček zakázal dceři, aby se s Vorlem nadále stýkala. Přes všechny zákazy si však . i dále psali. Vorel ji rychle přesvědčil o tom, že mu lidé křivdí a když skončil semestr, přijel opět do Brna. Čekával na Olgu před Vesnou a doprovázel ji až téměř k domu. Aby nepřišla do řečí, chodívala s nimi buď sama Zdenka Janáčková nebo služka Mařa. Na Olgu tyto okolnosti nepůsobily dobře. Chřadla duševně i tělesně.
Prázdniny roku 1900 prožila jako obvykle na svých milovaných Hukvaldech. Po prázdninách už do Vesny nenastoupila. Zůstala doma, učila se vést domácnost a věnovala se studiu ruštiny. Měla v plánu složit státní zkoušku.
V. Cizí jazyky
Když Olga v 16 letech dokončila jako mimořádná žákyně měšťanskou školu, bylo jasné, že literní učitelkou se ze zdravotních důvodů stát nemůže. Rodiče se proto rozhodli, že by se mohla věnovat výuce cizích jazyků. Janáček ji tedy s sebou začal brát do Ruského kroužku, který v Brně vznikl v lednu 1898.
Někdy na přelomu roku 1898/99 začala také Olga chodit do Starobrněnské besedy do kroužku francouzštiny. Podle vzpomínek Zdenky Janáčkové byl její manžel zásadně proti tomu. Argumentoval tím, že se Olze budou dva jazyky při učení plést. Prý se tehdy velmi střetli. Nicméně Olga do francouzštiny chodila. [15] Mezi vrstevníky se jí líbilo a měla tam
i jiný objekt svého zájmu - Dr. Bílého, který se také stal členem francouzského kroužku.
Vzhledem k Janáčkovu zanícenému rusofilství však i u Olgy převládl zájem o ruštinu, podnícený též styky s Janáčkovým bratrem Františkem a jeho ženou Mášou, kteří od roku 1895 žili v Petrohradě [16]. Olga se s nimi poprvé setkala v létě 1898, kdy společně trávili na Hukvaldech dovolenou a od té doby si rusky psali. František česky patrně vůbec nepsal. s bratrem Leošem si zprvu psali německy a po jeho první cestě do Ruska v roce 1896 rusky. Češtinu nicméně František musel ovládat, protože si nechával do Petrohradu posílat české noviny.
VI. Cesta do Ruska
Patrně už při první Františkově návštěvě na Hukvaldech vznikla myšlenka, že by mohla Olga ze studijních důvodů pobýt nějaký čas u nich v Petrohradě. První dochované zmínky o tom jsou však až z jara 1899. 23. dubna [17] píše František Janáček bratrovi, ať neváhá, pokud chce Olze ukázat Petrohrad, protože on sám má problémy v továrně a neví, jak dlouho v Rusku ještě setrvá. Další zmínku najdeme také na pohlednici, kterou František reaguje na již zmíněnou akademii k 100. výročí narození A. S. Puškina. [18] Zdá se tedy, že Janáček plánoval návštěvu dcery v Rusku již dlouho před tím, než k ní na jaře 1902 skutečně došlo a František tuto myšlenku podporoval snad v každém dochovaném dopise. v dopise ze 17. dubna roku 1900 [19], kdy lituje, že se toho roku nedostane na Hukvaldy, například dále píše: "Ale přijeďte Vy sem k nám?! Až tady nebudeme, nebude tak snadné uskutečnit tuto myšlenku. Dobře si to rozmysli.". Janáčkovi patrně začali o celé záležitosti vážně uvažovat a snad i podnikli nějaké kroky, protože strýc František se v prosinci 1900 [20] ptá, proč chtějí poslat Olgu do Oděsy a stejný dotaz opakuje i v dopise z 18. ledna 1901: "Co zamýšlíš s Olgou? Myšlenka to, sama o sobě, není špatná - ale proč zrovna do Oděsy? Nemůžeš to zařídit v Petrohradě nebo v Moskvě? Vždyť Oděsa ani vlastně není ruské město? Už jsi v té záležitosti něco podnikl?". [21] Konečné rozhodnutí pak asi padlo během prázdnin roku 1901, kdy jednak trávil František s Mášou dovolenou opět na Hukvaldech a zároveň se také vyhrotil Olžin vztah k Otakaru Vorlovi.
Olze patrně začalo docházet, že úmysly jejího nápadníka nejsou zcela upřímné. Koncem prázdnin utrápeně píše Maře Stejskalové, že "´její nejmilejší´ se neozývá", když se prý budou spolu hádat, tak odjede do Petrohradu, "ať Otka vidí...". [22] Podle vzpomínek Zdenky Janáčkové začal prý uražený O. Vorel Olze dokonce vyhrožovat zastřelením. Olga to patrně nebrala příliš vážně a dál se věnovala studiu. Otec z ní měl v té době velkou radost. Neustále ji ve studiu ruštiny podporoval a povzbuzoval.
Od začátku roku 1902 se Olga cele věnovala přípravám na cestu do Ruska. Strýc František je zjevně potěšen: "Drazí! Je to výborné, že Vaše rozhodnutí se nemění - já už jsem začal pochybovat. Myslel jsem si, bůhví, říkají, že přijedou a pak si to rozmyslí. Jsme rádi, že jsme se tentokrát přepočítali...", píše do Brna 3. 3. 1902 [23]. Připojuje také cenné rady na cestu: "... nenechávat příruční zavazadla bez dozoru - a hlavně, nebýt příliš důvěřivý ke svým spolucestujícím - jak je Tvým zvykem Leo!..." a povzbuzuje Olgu:
"A Ty, Oljušo, neznepokojuj se, buď klidná - vše se urovná a bude dobře". Ve čtvrtek
20. 3. [24] sděluje Olga strýci datum předpokládaného příjezdu: "Drahý strýčku! Jestli do té doby neumřeme, určitě přijedeme v pondělí 24. března našeho kalendáře v 8 hodin ráno". [25]
Po příjezdu se Olga hned vrhla do poznávání města a ruského života a ještě spolu . s otcem navštívila Všeruskou výstavu. Janáček pak z Petrohradu odjel a Olga si začala zvykat na život v Rusku. v prvních dopisech domů popisuje zejména svůj denní režim, stravu a byt (například: "Spím na stejné pohovce jako tatínek, když strýčka poprvé navštívil"), ale také se výmluvně zmiňuje třeba o stavu petrohradských ulic "Všude je plno bláta... Člověk ocení galoše. Nosit je na Klášterním náměstí by bylo směšné".
Olžiny plány na nejbližší budoucnost pak odkrývají úvodní věty jakéhosi improvizovaného deníku, který si začala rusky psát 31. března a z něhož vyplývá, že chce v Petrohradě zůstat 5 měsíců. Psaní ruského deníku bylo patrně Janáčkovým nápadem, protože Olga si v něm o několik dní později stěžuje: "Ano, ono se to lehce řekne: `Jsem zvědav na Tvůj deník,´ jak mi dnes napsal tatínek! Ale co psát, když jsem dva dni nebyla ani na dvoře a nic nevím? No, abych se naučila dobře rusky, na to nestačí 5 měsíců, ale je potřebí několika let a to ještě žít se skutečnými Rusy. Leč pro mé žákyně, budou-li jednou jaké, stačí, naučí-li se aspoň tolik, kolik já předpokládám se naučit za těch 5 měsíců, a pak už se v Rusku neztratí. Já zde rozumím všemu a oni mně také dobře rozumějí..."
4. dubna [26] jí otec doporučuje, aby navštívila nějaké divadlo a také ji má tetička připravit na návštěvy, aby věděla, co se v Rusku sluší a patří. Olga mu hned v sobotu . 5. dubna [27] odpovídá. Chystají se do Národního domu na operu "Život za cara". Olga dále píše, že lístky do velkých divadel se těžko shánějí a jsou také velmi drahé - stojí . 25 rublů. Návštěvu Národního domu pak Olga popisuje ve svém deníku v zápise z 11. dubna: "...Byla jsem v Národním domě. Ten dům - ale dům je příliš málo pro název té krásné budovy. Hle, co všechno dělají v Rusku pro národ! a všude plno, zejména prostých mužiků. Je vidět, že jakmile se najde cokoliv krásného, kam možno přicházeti ve volném čase a slušně se tam rozveselit, tu oni nechávají vodky a jdou tam".
Dále se zmiňuje i o návštěvě operního představení: "Byli jsme i v divadle, hráli `Život za cara´. Krásně to provedli, jen sopranistka měla trochu slabý hlas. Provedení asi jako u nás, ne-li horší. Ale zde jsou tím nadšeni. ... Škoda, jen se mi zdá, že ty dámy, když zpívají svou řeč, vkládají do ní mnoho affektace..."
Ve čtvrtek 17. dubna [28] píše Janáček dceři další rady. Chce, aby se spojila s prof. Kolářem z Prahy kvůli státním zkouškám z ruštiny a nařizuje: "Piš mu rusky, aby hned věděl, co umíš". o kousek dál pak Olgu nabádá, aby mu popsala pravoslavné svátky.
V neděli 20. dubna si Olga píše naposledy do deníku. Popisuje, jak navštívila "vrbový trh", který se otevírá vždy před velikonocemi. Počasí je ale stále špatné: "...a teď prší, to je Petrohrad tolik nepěkný, jako všechna města za deště. Kdyby to jaro jen už přišlo..." Zakrátko nato však přišly první zdravotní problémy: "Postonala jsem si zase na svou nemoc, hlava - žalůdek, a dosti silně mě to chytlo.", píše Olga domů. [29] Její stav se však musel rapidně zhoršit. Patrně byla převezena do nemocnice a Janáčkův bratr František rodičům pravidelně telegrafoval. Stav nemocné se asi příliš nelepšil, protože 4. 5. [30] František telegrafuje: "... zena at jede..." Zdenka Janáčková však nemohla hned odjet, protože neměla pas a formality s odjezdem se velmi protahovaly. Olze se mezitím ulevilo.
V úterý 6. 5. [31] jí píše otec. Má radost, že je jí lépe a oznamuje, že maminka ještě nejede. Dále píše: "Dostal jsem dnes list strýčkův ze soboty. Trpce se mne dotkl pro výčitky. Jestli byly zasloužené, to proto, že jsem nechal Tebe šaty pro Petrohrad si tu šit . a ještě do noci se učit. To mne mrzí." Nechce, aby byla učitelkou za každou cenu, jen má mít "zajímavější obor myšlení; zajímavější, ideálnější, ušlechtilejší".
o dva dny později, ve čtvrtek 8. 5. [32], vysvětluje Janáček Olze podrobněji svůj záměr s učením ruského jazyka. Povzbuzuje ji, aby si více věřila. Také ji ujišťuje, že při pobytu
v nemocnici nemusí hledět na peníze a nabádá, aby moc nepsala. Ve středu 14. 5. [33] Olga píše rodičům, že už bude moci ven. Hodně jí, pije kyšku, pivo a čaj. Srdce prý ruští lékaři léčí jinak, ale účinněji. Stejného dne usedá v Brně k psaní i Janáček [34]. Znepokojuje je s maminkou Olžino mlčení. Má napsat i jen pár slov o svém stavu. . "Piš otevřeně!", nařizuje.
v úterý 20. 5. [35] Olga oznamuje, že se její stav lepší. Potěšený otec hned doporučuje: "Uč se vyslovovati ëü a ű - to ti chybělo v řeči". [36]
v Petrohradě však události dostaly rychlý spád. v pondělí 2. 6. [37] píše strýc František do Brna: "Drazí! Opět jsme se předčasně radovali ... v noci na sobotu se jí udělalo zle, špatně spala, dostala průjem, srdce znovu silně buší, prostě to celé začalo nanovo jak poprvé - naštěstí bez horečky a bolesti hlavy. ...Dr. se velmi podivil a slíbil, že se přijde podívat ... říkal, že Olze Lvovně by pomohlo, kdyby odsud odjela ... dám vám radu, napište rodičům a až O. L. zesílí odvezte ji na vesnici. - Nám už tedy nezbývá než smířit se s tímto nešťastným osudem a poslechnout rady doktora. Do sanatoria ji už více nedáme
a sama Olja tam nechce, do Brna se také nechce ani za nic vrátit, zbývají jen Hukvaldy..."
Během necelého týdne byla Zdenka Janáčková v Rusku. Janáček s ní nakonec jel až do Petrohradu, i když původně ji chtěl jen doprovodit přes hranice. Hned druhého dne se však musel vrátit do Brna. v úterý 10. 6. [38] píše cestou domů z Varšavy: "Dojel jsem právě do Varšavy ... Cestu jsem neměl tak pohodlnou - obzvláště noc bídnou. Za to byla to panská rodina ruská - s dětmi i mnoho jsem si nápěvů mluvy ruské napsal." [39]
v úterý 17. 6. [40] píše Olga otci, že se "pozdravuje". Těší se, až se dobře nají, protože dieta se jí nelíbí. Jakmile jí bude dobře, pojedou domů. o dva dny později, ve čtvrtek 19. 6. [41] píší znovu otci. Doktor už jí dovolil na chvíli vstát. Stěžuje si, že léky jsou hrozně drahé. Už aby byla doma.
Olžina korespondence s otcem se pak kumuluje na přelom června a července. Janáček byl doma jen se služkou Mařou, a tak někdy psal Olze i několikrát denně. v pátek 27. 6. [42] například ženu a dceru uklidňuje pokud jde o finance: "Na peníze nehleďte: tak jak by u cesty pro nás rostly!" a také se zmiňuje o dění doma: "Měl jsem tu hosta, skladatele
Archangelskovo
Janáček se cítil v Brně, daleko od Petrohradu, docela bezmocný. Jakmile neměl od ženy a dcery zprávu, už psal netrpělivě sám. "Jak Vám lépe nebo hůře, že jsem dnes ničeho od Vás nedostal?", ptá se ve čtvrtek 26. 6. ráno[43].
Zbývající korespondence z doby pobytu v Rusku se týká data odjezdu, které se díky neuspokojivému stavu Olžina zdraví neustále posunovalo. Na přelomu června a července Janáček navrhuje, že by se mohli setkat 13. 7. ve Studénce. Závěr dopisu adresuje přímo Olze: "Milá Olguško! Tož budeš zase na nohou! Tak teď jenom pozor ať už se všechno dobře zakončí." [44] Olžin zdravotní stav však stále nebyl uspokojující a datum odjezdu se posouvalo. 3. 7. [45] Janáček píše, že zítra končí na ústavě a představuje si, jaký asi musí být v petrohradském bytě zmatek. Olga má znovu horečku, Zdenku chytly žaludeční křeče. Navrhuje, ať přijedou třeba i s horečkou.
Olga píše v pátek 11. 7. [46] otci, že domů pojedou v úterý 15. 7. večer. Doktor chce, aby šla Olga z bytu rovnou na suchý vzduch a ujišťuje je, že bude zdravá jako dřív. Ve středu večer (16. 7.) by se tedy měli setkat ve Varšavě. Peníze na cestu jim asi půjčí strýček.
Zpět na Moravu dorazili Janáčkovi s nemocnou dcerou patrně ráno 18. července, předpokládáme-li že Petrohrad opustili 15. 7. večer. Janáček jel nakonec ženě a dceři naproti do Varšavy. 23. 7. [47] jim píše na Hukvaldy strýc František: "Drazí! No sláva Bohu, že jste se poměrně šťastně dostali domů a to ...jsem se už bál, že jste se ve Varšavě minuli. Ať Bůh dá, aby bylo zlepšení tentokrát už trvalejší a Olga, aby byla nakonec zase zdravá jako dřív ... Je nám tu velmi smutno; byl Vás plný byt a najednou - prázdno! ... Nezapomeň, Olgo, napsat Dr. Botkinovi pár slov!..." Olga nezapomněla, ale těžko lze zjistit, jestli doktor nějaký dopis dostal. v Janáčkově archivu je totiž i neodeslaný korespondenční lístek s tímto textem: "Vážený Jevgeniji Sergejeviči, ačkoliv s námahou, přece jen jsem se šťastně vrátila domů. Bohužel během druhého dne cesty mě zachvátily revmatické bolesti v nohou, takže jsem nemohla udělat ani krok. Zde jsem proležela týden a teprve se pomalu škrabu na slunce. Dá-li Pán Bůh se konečně uzdravím. Zdraví Vás Vaše vděčná Olga Lvovna Janáčková. Od rodičů srdečný pozdrav. Všichni nepřestaneme být vděčni." [48]
Trochu optimističtěji psala Olga 30. 7. [49] strýci: "Drahý strýčku a tetičko! Asi týden jsem odpočívala v posteli po cestě a teď se vyhřívám na sluníčku a těším se pohledem na ten náš milovaný koutek - na naše Hukvaldy. Jsem přesvědčena o tom, že ten zdejší vzduch mě definitivně vyléčí..."
Na Olžinu nemoc však tentokrát nestačily ani Hukvaldy. Po příjezdu do Brna (asi 22. 9.) se sice její zdravotní stav trochu zlepšil, ale stále byla jen stínem mladé dívky, která odsud před půl rokem odjížděla. z bytu moc nevycházela, hodně četla a šila.
1. listopadu [50], na svátek Všech svatých, píše nešťastná Olga jeden z posledních dopisů Pepušce Jungové do Vyškova: "Drahá Pepuško! Smutný den vybrala jsem si na psaní - slunce sice vesele září na modré jak rybí oko nebe, a vyhlédneš-li z okna ven dolů na ulici, uvidíš nekonečné řady lidí nesoucích věnce a spěchajících navštíviti hroby svých zemřelých. ... Bože můj, takový je ten život bídný a přec člověk, sahá-li mu na něj smrť, brání se a zoufá. Zkusila jsem to na sobě letos a člověku je věru až hanba před samým sebou, že tak na životě lpí, ale marně - nepřemůžeš to a nač se konečně přetvařovati? - Se mnou je lépe, lépe vypadám a tak snad přec jenom se vybavím z té nemoce. Ovšem úplně zdravá, alespoň tak, jak jsem bývala, nebudu ještě dlouho. Šetřit se a míti trpělivosť - toť heslo mi dané. Nuže člověče trp! ... Nemysli, že se trápím pro tu lásku, ach ne... Přišla jsem k poznání, že jednal se mnou bídně a že vůbec nezasluhuje nic jiného, nežli opovržení. Ale já ani to necítím k němu, je mi lhostejnější nežli ten poslední člověk v světě ... u nás moc nového není. Maminka má občas svoje obligátní křeče žaludeční a jinak práce až hrůza. Tatínek teď stále jen skládá a dře. Kanárek přelíbezně zpívá a oznamuji Ti ke konci, že dostanu malého černého pudlíčka. Vidíš, jak si obstarávám jeden odznak staré panny za druhým!..."
Přišly vánoce. Janáček odjel hned po Štědrém dnu na Hukvaldy a do Brna přijeli Schulzovi, Olžini prarodiče. Jejich návštěva však nebyla příliš radostná. v neděli 28. prosince se Olze přitížilo. 29. 12. o tom píše otci na Hukvaldy: "To moje `zdraví´ udělalo včera, v neděli, zase pořádný kotrmelec..." [51]
Zdenka Janáčková zavolala lékaře a ten jí sdělil, že je to začátek konce. Totéž potvrdil
i prof. Maixner z Prahy, který přijel v lednu na Janáčkovu žádost. v těle se jí hromadila voda, začaly jí vypovídat ledviny. Bylo jasné, že svůj zápas se smrtí prohraje. v neděli 22. února ji p. Augustin Krátký zaopatřil. Olga pak naposledy vydechla ráno ve čtvrtek 26. února 1903.
VII. Závěrem
Ačkoliv se Olga dožila necelých 21 let, měl její život i smrt na Janáčka značný vliv. Po smrti malého synka Vladimíra zůstala Olga jediným pevným poutem mezi manželi Janáčkovými. Zde jakoby končili Schulzovi - rodina Zdenky Janáčkové, kde Olga strávila první dva roky života a k jejíž národnostní nevyhraněnosti měl Janáček tolik výhrad- . a zároveň už také začínala lašská zpupnost a svéhlavost tak vlastní Janáčkovi. Olga vlastně jako jediná komunikovala s oběma stranami. Psala si s Schulzovými, které Janáček odmítal, a prázdniny trávívala s Janáčkovou sestrou Josefou, kterou zase neměla v oblibě Zdenka Janáčková. Janáčkův vztah k Olze formoval ještě další aspekt - Rusko a ruština. Olga, která se na Janáčkovo přání záhy po vytvoření Ruského kroužku začala učit rusky, byla vlastně ztělesněním otcova snu. Měla se stát učitelkou, která by vychovávala novou panslavisticky uvědomělou generaci. Skrze ni jakoby Janáček vnímal ruskou zemi, povzbuzoval ji v jejím studiu, doporučoval jí ruské knihy. Když v březnu 1902 odjela do Ruska, těšil se na její postřehy z Petrohradu, nabádal ji, ať chodí mezi lidi, naslouchá řeči a snaží se co nejvíce pochytit, chtěl, aby si rusky psala i deník. Osud jim však jejich plány nedovolil uskutečnit.
Olgu je také třeba vnímat skrze českou společnost, která se v té době v Brně rozvíjela. Jako dcera společensky exponovaného otce se účastnila řady významných událostí a na mnoha společenských podnicích se podílela i aktivně (Slovanská beseda, pomlázky Vesny, Puškinova akademie apod.). Není divu, že se její nemoc, předčasný skon s rysy romantického vytržení ze života i její pohřeb staly pro tehdejší Brno v jistém smyslu "společenskou" událostí a pro všechny generace podnětem, na jaký se vzpomínalo ještě po letech, přinejmenším do vypuknutí první světové války, jež se stala završením této epochy.
|
